BERÁNKA
Praha 6 - Dejvice, Na Beránce 57/2

První zmínku o vinici, na které dnes stojí výstavná budova čp. 57, nacházíme k roku 1559, kdy Bartoloměj Kočvara koupil pozemek na založení vinice od Jana Víty ze Rzavého. Kočvara však zřejmě neměl dostatek financí pro vzdělání vinice, a tak po třech letech prodal pozemek Jiříkovi Šlyslpergrovi, malostranskému krejčímu. Ten zde zřídil vinici a při ní trvale zaměstnával i vinaře. Po Šlyslpergrově smrti roku 1585 prodala jeho dcera vinici Petru Vandereisovi z Eisenberka, lékaři a měšťanovi z Malé Strany. Vinice tehdy zabírala 12 strychů. Počátkem 17 století se stal majitelem Matěj Velvarský, měšťan a radní malostranský, který zakoupil a s Beránkou spojil další pozemky (vinici Pražákovu, Košinářovu, Jiříka ševce a Kateřiny Novotné).

Roku 1645 prodala Anna, vdova po Matěji, vinici i s příslušenstvím Pavlu Beránkovi, malostranskému měšťanovi. Nový majitel koupil pole, vedle lisu dal vystavět dům o dvou světnicích a ovčín. K vinici nyní náleželo několik kusů polí, která byla zorávána, takže Beránka byla již tehdy spíše hospodářskou usedlostí než vinicí. Podle příjmení tohoto držitele se také ujal název Beránka.

Pozorné péče se dočkala Beránka za majitele Linharta Ferdinanda Meisnera, univerzitního profesora fyziky, který přikoupil vinici Pahoubku s polem, vinice Tylišovskou, Bečvářku a Zvonickou. Dvě posledně jmenované přešly po jeho smrti na vdovu Terezii Rozálii, která je spojila se svou vinicí Perníkářkou. Jelikož se v pramenech mluví o značném "zvelebení", je pravděpodobné, že Meisner upravil dům zhruba do dnešní podoby, jasné odlišení stavebních úprav je však patrné až v přístavbách z 19. a 20. století.

K dalšímu rozšíření rozsahu pozemků došlo roku 1765, když tehdejší majitelka Marie Magdaléna Zintlová přikoupila vinici Kanclířku. Roku 1772 se majitelem stal dvorní lékárník U černého orla na Malé Straně Matěj Salaba, který o rok později dal přestavět ohradní zeď kolem pozemků Beránky, jejichž úhrnná míra činila tehdy přes 26 jiter. V roce 1802, kdy usedlost přecházela do rukou Ignáce Stögra, zde byl evidován následující hospodářský majetek: 2 koně, 9 dojných krav, žebřinový vůz, hnojní vůz, 2 pluhy, 2 chomouty, dřevěný věrtel, 5 sít, kopáče, motyky, lopaty a další.

Podle Stabilního katastru z roku 1840 náleželo k Beránce již více než 35 jiter půdy, z toho 27 jiter tvořila pole, vinice zde již nebyla žádná. V roce 1867 koupil majetek Fridrich Fritsch, držitel sousední usedlosti Perníkářky. Na počest své manželky Žofie dal Beránce jméno Sofienhof, avšak tento název se neujal. Fritsch nechal roku 1879 přistavět stodolu na východní straně hlavní budovy a provedl zřejmě i jiné stavební úpravy.

Ve 20. a 30. letech 20. století, za majitele stavitele Antonína Zemana, byly provedeny další přestavby. V levém křídle byl zřízen krám, byt pro domovníka, 2 stáje, kanceláře a pekařský krám, pravé křídlo bylo upraveno jako restaurace, pokoje a krám, část dvora se proměnila na restaurační zahradu. V roce 1932 došlo ještě ke změně západního křídla, kde byly pro E. Hrůšu přestavěny dvě místnosti na výrobu octa a hořčice. Posledním soukromým majitelem Beránky byla rodina Zimova. Po válce přešla usedlost na OPBH, pak patřila Ústavu stavebních informací a dnes jsou zde kanceláře a sklady a usedlost je nabízena k pronájmu.

Jádro dnešní stavby pochází z poloviny 17. století, z doby majitele Pavla Beránka. Vnější raně klasicistní ráz získala budova na konci 18. století, kdy byly připojeny dva přízemní trakty hospodářských objektů. V 19. století byla provedena další přístavba. Vilovou výstavbou po první světové válce ztratila Beránka svou původně dominantní polohu. Usedlost byla zrekonstruována v 80. letech 20. století a již od roku 1964 je památkově chráněna.

Text převzat z knihy Pražské usedlosti (Barbora Laštovková, Jiří Koťátko, Nakladatelství LIBRI, Praha 2001)